Komunikace s blízkými

Jak může člověk kontaktovat své drahé na onom světě?

Je několik způsobů, jak kontaktovat své drahé, kteří již nejsou na tomto světě. Nejjednodušší způsob, o kterém slyšíte nejčastěji, je jít za médiem. Médium vám o vašich příbuzných, kteří jsou v Nebi, poví mnoho historek. Tyto historky nemají bohužel velice často nic společného se skutečností. Jen zřídkakdy přináší médium skutečný vnitřní vzkaz od duše. Měli byste vědět, že pokud duše opustila tělo před několika dny nebo měsíci či před jedním nebo dvěma roky, může se stále ještě nacházet ve vitálním světě. V té době je pro médium snazší a jednodušší přinést pravdivé zprávy. Když ale duše vejde do mentálního světa, intuitivního světa, psychického světa a světa duše, který je nekonečně výše než vitální svět, jsou zprávy, které získáváte od médií, všechny nepravdivé.

Další způsob je jít za duchovním Mistrem. Půjdu-li k majiteli velkého obchodu a o něco ho požádám, pak jestliže se mnou bude potěšen, ihned mi vyhoví. Ale půjdu-li za poslíčkem nebo za obyčejným prodavačem, poznám, že jeho možnosti jsou velice, velice omezené. Když jde v duchovním světě někdo za skutečným Mistrem, zjišťuje, že jeho schopnost je neomezená. Je jako majitel obchodu. Ví, co má, ví, kde to má, a komukoli může dát, co chce. Ale s médiem je to stejné jako s prodavačem nebo poslíčkem. Má velmi malou moc dát vám to, co chcete. Když duchovní Mistr dává nebo přináší zprávu, proniká do duše toho, kdo ho o tuto laskavost prosí, protože ta bude vědět, kde se v tu chvíli nachází duše jeho příbuzného. Jeho mysl neví, jeho srdce neví, jeho vitálno neví ani tělo neví, kam duše drahého odešla. Ale duše to ví. Duchovní Mistři však tento druh zpráv předávají neradi, protože cítí, že jde pouze o zvědavost.
 

Má-li člověk upřímný pláč spíše než pouhou zvědavost, nepotřebuje za nikým chodit, chce-li zesnulému příteli nebo příbuznému poslat zprávu. Upřímná modlitba je nekonečně bezpečnější a jistější, než když za posla přijme někoho jiného. Jestliže se svým srdcem modlitby a se svým srdcem meditace nabídne svou zprávu Bohu, Bůh ji velice snadno doručí tomu, komu je určena. Srdce, které se chce modlit, se ihned stává jedním s Božím Soucitem. Srdce, které chce meditovat, se ihned stává jedním s Božím Světlem. Jestliže se spojíme s Božím Světlem a Božím Soucitem, tehdy se naše modlitba a naše meditace nepochybně dostanou k té pravé osobě.
 

Jak se ale dozvíme, zda byl náš vzkaz doručen? Musíme mít víru. Jdeme k médiu, protože v něj máme víru. Jdeme za duchovním Mistrem, protože v něj máme víru. Proč bychom neměli mít víru také ve vlastní modlitbu? Když nebudeme věřit médiu, neuvěříme ani jeho zprávě, i kdyby byla správná. Jestliže nebudeme věřit Mistrovi, řekneme, že to je jen halucinace, i když bude dělat vše přímo před námi. Když věříme své modlitbě, má schopnost stát se čistým dítětem, které láskyplně poběží ke svému Otci, aby něco získalo. Když Otec uvidí, že Jeho dítě k němu přiběhlo s takovou láskou a vírou, ihned mu dá vše.
 

Nedokážeme-li se modlit a meditovat, nezajímáme-li se o duchovního Mistra a máme-li malou nebo žádnou víru v média, existuje praktický způsob, jak svým zemřelým poslat zprávu. Nejprve bychom si měli zaznamenat asi sedm různých příhod z našeho života, které mají se zemřelou osobou něco společného. Příhody musí být co nejoduševnělejší a nejosobnější, něco, co je v našem srdci stále živé. Když tedy máme zapsáno sedm takových příhod, těch nejosobnějších a nejoduševnělejších, musíme si je jednu po druhé připomenout. Do každé z nich musíme potom postupně vstoupit svým současným životem a současným zájmem. Každá příhoda je jako malá tečka. Když do ní vstoupíme svým současným životním dechem, ihned se z ní stane veliký kruh. Intenzita a schopnost našeho životního dechu ji okamžitě zvětší. Tehdy životní dech oné skutečnosti vstoupí do vesmírné skutečnosti a stane se s ní jedním. Když jasně uvidíme, že to je vesmírná skutečnost, tvář toho člověka se musí objevit v subtilní fyzické podobě.

Jsme-li obyčejní lidé, nedokážeme se tohoto subtilního fyzického dotknout. Pokud jsme duchovní, bude toto subtilní fyzické hmatatelné, pevné. Tady musíme být velice praktičtí. Musíme důvěřovat světu, který se nachází přímo před námi. Když se díváme do vesmírné skutečnosti a vidíme tvář toho člověka, budeme schopni předat svou zprávu. Musíme ale cítit, že ony osobní okamžiky jsou jedinými okamžiky, které mezi námi a naším milovaným kdy existovaly. Jestliže do našeho pocitu k tomuto člověku pronikne jakékoli rušení nebo čin, který se nám nelíbil, bude to okamžitě zničeno. Musíme cítit, že bychom byli schopni dát za toho člověka život a že i on by byl ochoten dát za nás svůj. Když cítíme, že jsme ochotni to udělat, v tom okamžiku se můžeme vědomě stát jedním se životem toho člověka a velice jednoduše můžeme předat nebo přijmout zprávu.