SriChinmoy.org
cs
More about Sri Chinmoy
x
Je jen jedna věc, kterou se máš v životě naučit: musíš na sebe myslet tak, jak na tebe myslí Bůh – jako na jiného Boha.
Když jsem vší pokorou, nepodceňuji ani nepřeceňuji svůj život. Co dělám je to, že posuzuji svůj život přesně tak, jak ho posuzuje můj Pán Nejvyšší.
Pokora je tou nejněžnější, nejměkčí, nejmírnější a zároveň nejplodnější půdou v nás. Podívejte se na Matku Zemi. Může být někdo nebo něco tak pokorné, jako Matka Země? Matka Země nás nese, přijímá od nás všechny útoky, vede nás. Je veškerou láskou, veškerým soucitem, a zároveň veškerou silou. Avšak když pohlédneme na Matku Zemi, první, co nám přijde na mysl, je pokora. Vidíme ji, když oceňujeme přírodu a přírodní krásy všude kolem nás. Jak pokorné jsou! Čím pokornější někdo je, tím větší je jeho síla.
Chystáš-li se běžet do Nebe, poraž nejprve svou pyšnou mysl svým pokorným srdcem.
Bůh není něco, co můžeme získat z vnějšku. Bůh je právě to, co může být odhaleno zevnitř.
Co míníme duchovním životem? Míníme tím život inspirace, aspirace a vnitřního spojení. Když dokážete několik minut meditovat, mysl se nestává obětí pochybností, nečistých myšlenek a nezdravých představ. Jestliže skutečně a opravdově přijmete duchovní život, uvidíte, že mrknutím oka se většina vašich potíží nejen zmenší, ale zmizí. Je tomu tak proto, že ve vašem duchovním životě je nezměrná síla, kterou ve svém vnějším životě nemáte. Když tato nezměrná síla vyjde do popředí, vnější život se automaticky odevzdá životu vnitřnímu. A když se odevzdá, není to z donucení, ale ze spontánního vnitřního pocitu. Odevzdává se s radostí, neboť cítí, že v odevzdání samém získává plnou sílu a veškerou blaženost vnitřního života.
Co potřebuješ každý den časně ráno, je pár tichých a sebedávajících okamžiků s Bohem.
Překážky tě činí dynamickým. Překážky tě nutí mít oči doširoka otevřené. Překážky tě učí významu trpělivosti. Překážky tě obdařují vírou v sebe sama. Překážky otvírají tajné dveře, kterými můžeš spatřit konečné budoucí naplnění Boží Vůle.
Nezabývejme se zklamáním a utrpením. Ano, existuje, snažme se však snést shůry Boží Milost. Pokud Bůh sám chce nést naše utrpení, pak budeme šťastní. Dokonce i když nevezme naši bolest, přesto můžeme nechat proud Jeho Milosti a Soucitu, aby do nás vstoupil. Tehdy okamžitě osvítí všechna naše utrpení, zklamání a překážky.
Dokážeš čelit světu každý den, jestliže se časně zrána budeš modlit a rozmlouvat s Bohem o svých životních problémech.
Snášet údery života pevně a klidně znamená plně zažít nevyrovnatelný klid mysli.
Utrpení nebudeme zvát, zdaleka ne. Avšak přijde-li, musíme v něm vidět existenci Boha. Když nebudeme Boha oddělovat od utrpení, pak se náš vlastní životní dech a Boží Soucit setkají. Jinak nedovolujeme Božímu Soucitu, aby se dotkl našeho životního dechu, nevidíme Boží existenci ve všem. Říkáme, že Bůh je všude. Je-li Bůh všude, není také v utrpení? Není Bůh ve zklamání? Je tak slabý, že musí být jen v Nebi, a ne v naší bolestivé, pozemsky spoutané exis-tenci? Když trpíme, Bůh je zde. Musíme vidět Jeho Tvář, a ne tvář utrpení, které nás mučí. Dokážeme-li to, dokážeme-li vidět Tvář Boha ve všem, pak uvidíme, že utrpení a zklamání nemohou existovat. Musí se proměnit v radost, neustálou radost, neboť náš sladký Otec, náš láskyplný, soucitný Otec je ve všem, aby nás chránil a zachraňoval.
Nevyhýbej se jim, ale přeměň věci, které potřebují přeměnu.
Celková přeměna lidské přirozenosti musí nevyhnutelně postupovat rychlostí želvy.
Svět je plný soutěžení. V běžném životě neustále soutěžíme. Já soutěžím s vámi, vy soutěžíte se mnou. Neustále soutěžíme. V duchovním životě však takovéto soutěžení nesmí být. Ve vnitřním životě není žádné soutěžení. Jste jen vy a Bůh. Má-li tu být nějaké soutěžení, pak ať je mezi vámi a vaší nevědomostí.
Pokaždé když klopýtneš, vstaň! Pak se usměj a kráčej dál pomalu, jistě a neomylně po cestě aspirace.
Ten nejrychlejší pokrok uděláš s pomocí dvou věcí: Božího Oka Soucitu a své nadšené mysli.
Jak rychle dokážete opustit svou nevědomost a jít ke svému vlastnímu Cíli? Soutěžit, je-li to vůbec nutné, bychom měli jen proto, abychom spatřili, jak daleko za sebou jsme nechali nevědomost a nedokonalost a jak rychle běžíme ke svému Cíli. Ať jsou zde dvě strany: jedna – strana dokonalosti; druhá – strana nedokonalosti. Jak rychle běžíme od nedokonalosti a nevědomosti na pozitivní stranu dokonalosti, pravdy, světla a blaženosti? To by mělo být naším soutěžením, a ne rivalita s ostatními.
Tvůj cíl není zde; je daleko za. Neodpočívej ani neztrácej nadšení. Bůh chce, abys každý den běžel ultramaraton a odhalil tak úžasnou schopnost běžce–hledajícího Boha.
Od časů nepamětných se historie zabývala tyrany a osvoboditeli. Zanedlouho se bude muset vážně zabývat tvořiteli míru.
Jsou dvě války, vnitřní a vnější. Vnitřní válka je válka, kterou vede naše vnitřní bytost či duše proti omezení, nevědomosti, pochybnostem a smrti. Vnější válka je válka, kterou vede člověk proti člověku, národ proti národu. Otázkou je: kdy a jak mohou tyto války dojít konce? Vnější válka může skončit, jen pokud jako první ustane vnitřní válka. To znamená, když vnitřní bytost či duše porazí nevědomost, strach, pochybnost a smrt, pak ve vnějším světě nebude žádná potřeba vést válku. Válčíme, protože hluboko uvnitř nás je disharmonie, strach, úzkost a agresivita. Až bude hluboko uvnitř nás mír, radost, hojnost a naplnění, nebudeme zvát válku. Vnější válka skončí, až se rozhodne ve vnitřní válce. Obě války skončí a nutně musí skončit procesem lidské evoluce.
Vnitřní prožitek míru je nejvyšší nezbytností člověka. Vnitřní prožitek míru je transcendentální krásou člověka. Vnitřní prožitek míru je absolutní skutečností člověka.
Osvobození znamená svobodu od strachu, svobodu od pochybností, svobodu od nevědomosti a svobodu od smrti.
Jakmile přijdete na tento svět, stanete se kořistí nevědomosti, strachu, omezení a pochybností. Avšak skrze naše duchovní cvičení a vnitřní život vstupujeme do vědomí Božskosti. V něm začínáme růst a přijde den, kdy budeme zcela pevní v duchovním vědomí vnitřního života. Nyní jsme polapeni nevědomostí, libujeme si v potěšení nevědomosti, avšak zasvitne den, kdy budeme naprosto osvobozeni od nevědomosti, a v okamžiku, kdy budeme osvobozeni od nevědomosti, budeme osvobozeni nadobro.
Bůh pro tebe stvořil aspiraci. Nemůžeš si pro sebe vytvořit odhodlání, tak aby aspirace, kterou ti Bůh dal, a tvé vlastní odhodlání mohly provždy zničit tvůj život temnoty?
Každý den se připrav na příchod svého Nejvyššího Pána oduševnělou modlitbou svého srdce a míruplnou meditací svého života.
Člověk může být zcela odevzdán Bohu a přesto být zodpovědný ke svým pozemským potřebám, avšak jen v souladu s Božím Světlem. Cítí-li Bůh, že potřeba je skutečná, pak může tuto potřebu snadno uspokojit. Pomyslných potřeb a požadavků je nespočetně mnoho, avšak naše skutečná potřeba je jen jediná: osvícení. Je-li osvícení něčí skutečnou potřebou, Bůh přirozeně tuto opravdovou potřebu uspokojí.
Klepej na bránu svého srdce, abys spatřil Boha a cítil Boha. Klepej na Bránu Božího Srdce, abys vstoupil do Pokoje Jeho Srdce a usedl v něm s největší radostí, láskou a vděčností.
Sebeovládající se člověk se usmívá a usmívá přívalům divokého pokušení.
Člověk je ve svém vnějším životě nebo ve svém vnějším úspěchu velmi omezený. Avšak když stejný člověk vstoupí do nejvnitřnějších skrýší svého srdce, cítí, že je tu cosi, co se neustále snaží rozpínat. Je to vědomí. Toto vědomí ho spojuje s Nejvyšším Absolutním. Vědomí nás vždy vítá. Je to ve vědomí, kde vzýváme, získáváme a nabízíme nekonečný mír, světlo a blaženost. Obyčejný člověk nemá vládu nad svým vědomím. Avšak duchovní člověk ho dokáže ovládat. Snaží se vést lepší život, vyšší život, a snáší tak shůry do temnoty současného světa světlo světa, který je Za.
Duchovní žebřík má mnoho příček. Teď stojíš na příčce upřímnosti. Nepostoupíš-li však k příčce odhodlání, jak chceš kdy vystoupat vzhůru?
K plavbě přes nebezpečná moře svého života zvu svého přítele mír, aby mi pomáhal na mé lodi.
Mír je založen na lásce: lásce k lidstvu a lásce k Bohu. Mír je také založen na nelpění. Žádná žízeň po zisku, žádný strach ze ztráty – hleď, mír je tvůj. Mír je založen také na zříkání se. Toto zříkání se není zříkáním se světského vlastnictví, ale zříkáním se omezení a nevědomosti. Takový mír je pravým mírem, který není narušen řevem světa, vnitřního ani vnějšího.
Dokážeš-li milovat Boha a projevovat Boha vždy způsobem Jemu vlastním, pak Bůh sám ti věnuje své vlastní neproniknutelné brnění míru a blaženosti.
Život ega a materiálního úspěchu nakonec selže. Život, který ukázňuje sám sebe, život, který má vyšší volání, vnitřní volání, může sloužit lidstvu nanejvýš plodně. Oddaná služba Bohu je skutečný život.
Přijměme vnitřní život, duchovní život. Omyly na naší cestě jsou nevyhnutelné. Úspěch bez úsilí je nemožnost sama. Žádná práce, žádný pokrok. Zkušenost musíme přivítat, neboť bez zkušenosti se nemůžeme ničemu naučit. Zkušenost může být buď povzbuzující nebo odrazující. Avšak je to zkušenost, co nám ukazuje pravý význam samotné naší existence.
Můj Pane, teď, když přijímám své porážky a své neúspěchy jako součást Plánu Tvé Kosmické Vize, jsem neobyčejně š`astný.
Začneš-li s úsvitem aspirace svého srdce, pak se jistě budeš těšit ze dne pokroku svého oduševnělého života.
Neaspirující lidská bytost si myslí, že její nevědomý život potěšení je jediným zdrojem jejího uspokojení. Avšak pro upřímné hledající, pro skutečné milovníky Boha, je zdrojem blaženost. Krása je světlo a světlo je blaženost. Touto blažeností je harmonie, mír a uspokojení Absolutního. Toto božské bohatství můžeme mít jen tehdy, když oceňujeme, obdivujeme a zbožňujeme vnitřní krásu. Když vnitřní krása vyjde do popředí, svět temnoty bude okamžitě přeměněn na svět záře.
Dokážeš-li se těšit z oduševnělé meditace svého srdce a z plodné činnosti svého života, pak věz a ci`, že Bůh je slavně naplněn v tobě a skrze tebe.
Dokonalost je vědomé vymazání našeho egocentrického já.
Jak je možné, že člověk nezná sám sebe, což by mělo být tím nejjednodušším ze všech jeho úsilí? Nezná sám sebe právě proto, že se ztotožňuje s egem, a ne se svým skutečným já. Co ho nutí, aby se ztotožňoval s tímto pseudo-já? Je to nevědomost. A co mu říká, že skutečným já není a nikdy nemůže být ego? Je to jeho hledání sebe samého. Co vidí v nejvnitřnějších skrýších svého srdce je jeho pravé já, jeho Bůh. Nakonec se to, co vidí, musí změnit v to, čím se stane.
Copak nevidíš? Uvnitř tvého srdce se kdosi bez ustání modlí a medituje. Copak to nedokážeš cítit? Božský Tlukot Srdce Nejvyššího Milovaného neustále zní uvnitř tebe.
Je Bůh sen? Tak přemýšlí lidská mysl. Je Bůh skutečnost? Tak cítí božské srdce.
Království nebeské je něco, co můžeme cítit, a ne něco, co můžeme ukázat. Věda umí ukázat mnoho věcí. Avšak Království nebeské je věcí našeho vlastního vnitřního dosažení. Jestliže jsme v sobě uskutečnili Království nebeské, ostatní se na nás podívají a pocítí, že máme něco zcela neobvyklého, nepozemského a nebeského. Protože jsme spatřili, pocítili a vlastníme v sobě Království nebeské, budou nás považovat za zcela proměněné, výjimečné bytosti.
Chceš-li inspirovat vnější svět, tajně aspiruj ve světě vnitřním.
Zvyšuj, neustále zvyšuj svůj pláč aspirace. Dovolíš-li své aspiraci, aby se zmenšila, bude to tvá skutečná nemilost.
Je to naše aspirace, náš rostoucí vnitřní pláč, co nás vede k tomuto Království nebeskému. Království nebeské je úroveň plná míru a blaženosti. Cítíme ho, když přebýváme hluboko ve svém nitru a když překonáme své egocentrické individuální vědomí. Čím výše půjdeme za své omezené vědomí, čím rychleji vstoupíme do svého nejhlubšího, nekonečného vědomí, tím důvěrněji uvidíme, ucítíme a budeme vlastnit Království nebeské uvnitř sebe samých.
Víra je umění vidění bez dívání. Aspirace je umění stanutí se bez váhání.
Buď univerzální ve své lásce. Uvidíš, že svět bude obrazem tvé vlastní bytosti.
Úplná a naprostá dokonalost přijde jen tehdy, až ucítíme, že naše dokonalost není žádnou dokonalostí do té doby, dokud zbytek lidstva zůstává nedokonalý. Jestliže si říkáme děti Boha, pak i ostatní jsou Božími dětmi. Pokud s nimi nesdílíme to málo, co máme, pak jaké právo máme nazývat je svými bratry? Mohou putovat několik mil za námi anebo mohou tvrdě spát. Avšak než na zemi bude moci zasvitnout dokonalá dokonalost, budou muset dosáhnout svého Cíle.
Aspiruješ. To znamená, že pozvedáváš vědomí těch, kteří jsou kolem tebe.
Dokonalost znamená živoucí, spontánní, neustálou jednotu s Vnitřním kormidelníkem.
Proč jsme stále nedokonalí? Jsme nedokonalí právě proto, že nepláčeme po dokonalosti v sobě. Od druhých vyžadujeme nebo přinejmenším očekáváme nekonečně více dokonalosti než sami od sebe. On a ona jsou nedokonalí, a já se je snažím zdokonalit, říkáme. Ale není to ode mě absurdní, kritizovat a snažit se zdokonalovat druhé, když já sám jsem nedokonalý? V tomto se dopouštíme himalájského omylu. Jsme-li dost upřímní, uvědomíme si, že ztrácíme příliš mnoho času přemýšlením o druhých. Je dobré myslet na druhé, avšak ne svou kritizující, žárlivou, neosvícenou myslí. Myslíme-li na druhé se světlem své duše, s jednotou své duše, pak automaticky běžíme vstříc dokonalosti.
Kdo je tím, kdo skutečně ztrácí? Ten, kdo se těší ze hry nadřazenosti a podřazenosti.
Lpění člověka na člověku spoutává. Oddanost člověka Bohu osvobozuje.
Nikdo nemůže být tak šťastný jako člověk, který na ničem nelpí. Máme dojem, že člověk může být šťastný jen tehdy, je-li k něčemu nebo k někomu připoután, ale to je velký omyl. Když jsme k někomu nebo k něčemu připoutáni, ve skutečnosti se stáváme obětí té osoby nebo věci. A tak chceme-li mít v tomto světě skutečnou radost, skutečný mír a skutečné božské kvality, pak musíme být naprosto odpoutáni. Toto odpoutání neznamená, že nebudeme pracovat pro svět; ne, budeme muset pracovat pro svět a ve světě, ale neměli bychom dovolit, abychom byli čímkoli polapeni.
Můj Pane Nejvyšší, nenechávej mě již déle hrát hru lpění. Přeji si hrát jen hru oddanosti – Tobě, Tobě a nikomu jinému.
Jaké jsou zákony vesmíru? Miluj a služ. Miluj lidstvo. Služ božskosti.
Přeji si vám říci, že se světem není nic v nepořádku, ale vše je v nepořádku s vámi a se mnou a s ostatními lidskými bytostmi. Ubohý svět neudělal nic špatného; jsme to my, kdo svět zneužívá. Bůh stvořil tento svět; my ho využíváme. Můžeme ho použít svým způsobem, anebo Božím způsobem. Můžeme ho buď zničit, anebo zde na zemi projevit Božské. Tento svět je místem projevení, kde můžeme projevit své vnitřní božské kvality. Stejně tak, chceme-li namísto projevení božských kvalit hluboko uvnitř sebe zničit svět, záleží to jen na nás. Berme svět jako nástroj. Když zahrajeme špatný tón, kdo za to bude zodpovědný? Hudebník, a ne nástroj. Budeme-li svět používat božským způsobem, pak uvidíme, že se světem není žádný problém. Jsme to my, kdo má schopnost použít svět božským způsobem a naplnit Božské zde na zemi.
Neobviňuj svět. Najdi řešení.
Rozlišováním, oddělováním pravého a věčného od nepravého a pomíjivého, se dostávám do bodu, kde mohu spatřit svůj Cíl. Poté se vydávám na cestu, vedoucí k mému Cíli.
Chceme-li ve svém každodenním životě zdůrazňovat své povinnosti, pak našim běžným povinnostem není žádného konce. Musíme jíst, musíme se scházet se svými přáteli, musíme navštěvovat svou rodinu, musíme pracovat. Máme všemožné povinnosti. Ale musíme si uvědomit, že nad těmito povinnostmi je naše skutečná povinnost. Světské povinnosti plníme denně, ale našemu Cíli nás nijak nepřibližují. Každá lidská bytost má jen jediný Cíl, a tímto Cílem je realizace Boha. To neznamená, že proto, abychom realizovali Boha, musíme odmítat lidstvo. Zdaleka ne. Nemusíme opouštět členy rodiny: manželku, sestry, bratry, rodiče, děti. Ne. Musíme v nich vidět existenci Boha. Vidět existenci Boha v dětech, v přátelích, v každém na zemi, je jednou z hlavních povinností každé lidské bytosti.
Vím, že nemáš čas. Přinejmenším tvá mysl tě nutí, aby sis to myslel. Přesto však, nedokážeš si najít chvilku na to, abys pozval Boha, svého Nejvyššího Hosta, aby tě požehnal - tvé srdce a tvůj život - svou všeozařující a všenaplňující Přítomností?
Bůh tě se sebou sjednotí, znáš-li význam ticha.
Na svém vnitřním životě musíte pracovat v tichu vnějšího života. Bez ohledu na to, jak božská, jak významná či přiléhavá jsou vaše slova, mluvení se bude muset poddat tichu. Když s nikým nemluvíte, je to vnější ticho. Musíte však cvičit také vnitřní ticho. Pro vnitřní ticho nesmí mluvit ani mysl. Abyste měli vnitřní ticho, musíte utišit mysl. Mysl se musí stát klidnou a tichou, mořem klidu. Bez tohoto vnitřního ticha nemůžete ve vnitřním životě udělat žádný uspokojivý pokrok. Je mnoho lidí, kteří zachovávají vnější ticho. Toto vnější ticho je dobré, nemůže vás však dovést daleko, dokud a pokud nedosáhnete vnitřního ticha.
Jen čistému srdci je dovoleno modlit se v chrámu ticha duše.
Láska je to jediné bohatství, které člověk naprosto potřebuje. Láska je to jediné bohatství, kterým Bůh přesně je.
Nenávist je opačnou podobou lásky. Nenávidíte někoho, koho si ve skutečnosti přejete milovat, avšak koho milovat nedokážete. Možná on sám vám v tom brání. Je to přestrojená podoba lásky. Nenávidět můžete jen někoho, koho máte schopnost milovat, neboť jste-li skutečně lhostejní, nedokážete dokonce ani posbírat dost energie k tomu, abyste ho nenáviděli. Nenávist je zklamání nebo zablokování normální, volně plynoucí lásky.
Nemohu mluvit za ostatní, ale to vím, že Bůh tu bude, aby tě povzbuzoval, když budeš milovat Jeho stvoření bezpodmínečně.
V našem duchovním životě je jen jeden nepřítel, mocný nepřítel, a tím je pochybnost.
Pochybujeme neustále. Buď pochybujeme sami o sobě, nebo pochybujeme o Bohu. V obou případech omezujeme sami sebe. Jestliže pochybujeme sami o sobě, nikdy nedokážeme realizovat Boha, a jestliže pochybujeme o Bohu, pak v našem životě je jen marnost a zoufalství. Máme-li samozřejmou víru v Boha, pak bude doplněna vírou v sebe. Máme-li víru v sebe samé, pak když půjdeme hluboko do nitra, spatříme, že nás objímá božská láska. Máme-li víru v sebe samé, můžeme vyřešit všechny své problémy. Tato víra není arogantní pýchou sebelpění, ale spontánním světlem moudrosti.
Tvá pochybovačná mysl tě již vyzvala. Je na tobě, zda si její výzvy nebudeš všímat, anebo zničíš její vulkanický útok.
Chceš následovat Boha? Chceš-li následovat Boha, zapomeň na lidské v sobě a požádej božské v sobě, aby si tě přivlastnilo.
Vyrůstejte s jednou myšlenkou: „Bůh mě chce a já potřebuji Boha.” Kolem vás by neměla být žádná jiná myšlenka. Tehdy spatříte, že pomalu, jistě a postupně do vás vstupují Boží božské myšlenky a prostupují celou vaši vnitřní i vnější existencí. Pak budete mít klid ve svém těle, ve svém vitálnu, ve své mysli.
Je-li tvé hledající srdce zaplaveno nadějí, Bůh k tobě nepochybně přijde s Úsměvem Osvobození.
My Bohu nabízíme zezdola svou odevzdanou bezmocnost. On nás shůry skrápí Požehnáními.
Nemůžeme dát Bohu víc, než nám dal On sám. Jestliže mi dal hlas ke zpívání, dám Mu svůj hlas. Jestliže mi dal schopnost tančit, budu tančit a potěším Jej. Jestliže mi dal schopnost psát básně, pak Jej potěším básněmi. Dal mi božský dar, a jsem to já, kdo Mu musí zpět nabídnout to, co má. Nic si nevytváříme sami. On nám dal vše a my Mu se svou nejhlubší vděčností nabízíme to, co nám prve dal. A tak pokud dokážeme vědomě dát Bohu to, co máme a to, čím jsme, Bůh bude nanejvýš potěšen.
Pokud Bůh chce, abys Jeho Světlo projevil určitým způsobem, pak si buď jistý, že ti dá nezbytné příležitosti.
Odměnou víry a pokory je vždy sláva, založená na oduševnělé jednotě hledajícího s Bohem.
Vždy se snažte cítit, že jste vybraným dítětem Boha právě proto, že vás používá. Jestliže máte pocit, že používáte sami sebe svým vlastním egem a pýchou, pak jste od Boha na tisíce mil vzdáleni. V okamžiku, kdy jste od Něj vzdáleni, musíte cítit, že nejste ničím, že jste zbyteční. V okamžiku, kdy jste s Ním sjednoceni silou svého zasvěcení, oddanosti a odevzdání, ucítíte, že jste vším. Když cítíte, že jste vším, vaše vnímavost se automaticky zvětšuje.
Bdělost je to jediné, co má mysl potřebuje. Oduševnělost je to jediné, co mé srdce potřebuje. Jednota – má neustálá, bezesná, neoddělitelná jednota s mým Pánem Nejvyšším – je to jediné, co já potřebuji.
Vždy se snaž cítit, během své meditace, během svého vědomého života, že jsi Božím vybraným dítětem, Boží pýchou.
Bůh nás potřebuje, abychom Jej naplnili, abychom Jej projevili. Můžeme říci: „Bůh mě potřebuje; proto jsem se odevzdal. Musím naplnit Boha na zemi, protože si to Bůh přeje, ne protože to chci já. Bůh chce, abych Jej uskutečnil, abych Jej na zemi naplnil. Co víc potřebuji?” Toto by měl být jediný zájem duchovního hledajícího. A v tomto zájmu je zahrnuto vše. Všechny problémy jsou vyřešeny, všechny otázky zodpovězeny, když cítíme, že Bůh nás chce, že Bůh nás potřebuje pro své projevení na zemi.
To je skutečně někdo! Naučil se nejvyššímu tajemství neúnavné práce pro božské projevení, aniž by získával či vyžadoval jakékoli vnější ocenění.