Jak mluvit s Bohem

 

Bůh je všude. Ale pokud Jej nevidíme nebo necítíme ve svém srdci, potom Jej nedokážeme vidět nikde. Nejprve Jej musíme vidět v sobě a promlouvat k Němu ve svém srdci. Jen tehdy budeme schopni vidět Boha a mluvit s Bohem.

Žijeme v nevědomosti. Proto cítíme, že Bůh je někde jinde. Ale jdeme-li hluboko dovnitř, uskutečníme-li to Nejvyšší v nás, uvidíme, že naše vlastní vědomí je jedním s Vědomím Boha. V tuto chvíli si obyčejná lidská bytost nikdy nedovolí prohlásit, že on a Bůh jsou jedním, protože ví, že jeho vědomí je malé, omezené, ohraničené. Ale když Kristus řekl: "Já a můj Otec jsme jedním," byl si plně vědom toho, že jeho vědomí a Vědomí Boha jsou naprosto jedním.

Musíme ronit dušeplné slzy, jestliže chceme vědomě ztělesnit Nejvyššího a jestliže chceme naplnit a projevit Nejvyššího v každém okamžiku naší pozemské existence. Když dítě pláče, matka přiběhne. Podobně, když my pláčeme z nejvnitřnějších zákoutí našeho srdce, náš věčný Otec, Nejvyšší, přiběhne, aby nás nasytil, osvítil a dovedl ke Zlatému břehu světa Za.

 

 

Hlas Pravdy

k nám bude promlouvat jen tehdy,

když se naše srdce stane

posvátnou nádobou.

 

Jak se mohu naučit mluvit s Bohem?

Bůh je připraven s vámi mluvit, ale vy Mu nevěnujete pozornost, protože tak rádi slyšíte zvuk svého vlastního hlasu. Dokážete-li začít cítit, že zvuk svého hlasu jste slyšeli již miliónkrát a nyní chcete slyšet mnohem významnější a plodnější hlas, tehdy uslyšíte Hlas Boha velmi jasně.

Na druhou stranu, je velký rozdíl mezi slyšením a posloucháním. Právě nyní můžete slyšet božské ve mně, ale nemusíte je poslouchat, nemusíte to aplikovat ve svých každodenních činnostech. Když slyšíte, co někdo říká, důležitost toho nemusí trvat ani vteřinu. Ale pokud skutečně posloucháte, potom jsou ta slova zapsána na tabulce vašeho srdce, ve vaší aspirující bytosti. Potom je toto božské poselství spontánně projeveno ve vašich vnitřních a vnějších činnostech. Chcete-li se naučit mluvit s Bohem, musíte Bohu dovolit, aby k vám mluvil. Musíte přestat neustále mluvit sami. Potom, když k vám Bůh mluví, musíte poslouchat; musíte aplikovat božské Poselství Boha ve vašem každodenním životě.

 

 

Bůh poslouchá.

Jen mluv tiše.

Bůh poslouchá.

Jen mluv oddaně.

Věř mi,

 Bůh není a nemůže být hluchý

k touze tvého srdce.

Jeho Dokonalost Soucitu

zachytila úplně první nepatrný pláč

tvého srdce jednoty.

Bůh poslouchá.

Jen mluv tiše a oddaně.

 

 

Co nazýváte meditací?

Meditace je jazyk Boha. Chceme-li vědět, jaká je Boží Vůle v našem životě, chceme-li, aby nás Bůh vedl, utvářel a naplnil se v nás a skrze nás, potom meditace je jazyk, který musíme použít.

Meditace neznamená jen tiše sedět pět nebo deset minut. Vyžaduje vědomé úsilí. Mysl musí být uklidněna a ztišena. Zároveň musí být bdělá, tak aby nedovolila vstoupit žádné rušivé myšlence nebo touze. Dokážeme-li mysl uklidnit a ztišit, pocítíme, že uvnitř nás svítá nové stvoření. Když bude mysl prázdná a tichá a celá naše existence se stane prázdnou nádobou, Bůh ji naplní mírem, světlem a blažeností.

 

 

Dokážeš-li utišit svou mysl

a požádat své srdce, aby mluvilo k Bohu,

jen tehdy míříš

správným směrem.

 

 

Když si myslíme, že jsme to my, kdo se snaží meditovat, potom se meditace zdá obtížná. Ale skutečnou meditaci neprovádíme my. Provádí ji náš Vnitřní Pilot, Nejvyšší, který neustále medituje v nás a skrze nás. My jsme jen nádoba a Jeho necháváme, aby nás naplnil celým svým Vědomím. Začínáme svým osobním úsilím, ale jakmile jdeme hluboko dovnitř, vidíme, že to není naše úsilí, které nám dovoluje vstoupit do meditace. Je to Nejvyšší, který medituje v nás a skrze nás s naší vědomou bdělostí a souhlasem.

Jak se můžeme naučit meditovat?

Duše každého člověka má svůj vlastní způsob meditace. Můj způsob meditace se nebude hodit pro vás a váš způsob meditace se nebude hodit pro mě. Nemáte-li duchovního Mistra, který vás může vést, musíte jít hluboko dovnitř a získat svou meditaci z nejhlubších skrýší vašeho srdce.

Máte-li učitele, který je realizovanou duší, jeho tichý pohled vás naučí, jak meditovat. Mistr nemusí navenek vysvětlovat, jak meditovat, nebo dávat zvláštní techniku meditace. Prostě na vás bude meditovat a vnitřně vás naučí, jak meditovat. Vaše duše vstoupí do jeho duše a bude se od ní učit.

 

Jaký je konečný cíl meditace?

Konečným cílem meditace je vytvořit si naši vědomou jednotu s Bohem. My všichni jsme dětmi Boha, ale v tuto chvíli nemáme vědomou jednotu     s Bohem. Někdo může věřit v Boha, ale tato víra není skutečností v jeho životě. Prostě věří v Boha, protože mu nějaký světec nebo jogín nebo duchovní Mistr řekl, že Bůh je, nebo proto, že o Bohu četl v duchovních knihách. Ale cvičíme-li meditaci, přijde den, kdy si vytvoříme naši vědomou jednotu s Bohem.

 

 

Aby rozmlouval s Bohem,

člověk má svou tichou meditaci.

Aby rozmlouval s člověkem,

Bůh má svůj naléhavý Mír.

 

 

Jaký je rozdíl mezi modlitbou a meditací?

Když se modlíme, my mluvíme a Bůh poslouchá. Když meditujeme, my posloucháme a Bůh mluví. Když se modlíme, cítíme, že stoupáme vzhůru k Bohu. Když meditujeme, snažíme se uklidnit a ztišit a dovolit míru, světlu a blaženosti, aby sestoupily.       

Když se modlíme, často je zde jemná touha po něčem. Můžeme tomu říkat aspirace, protože se modlíme, abychom se stali dobrými nebo měli něco božského. Ale je tu vždy pocit, že jsme "božskými žebráky". V meditaci nežádáme Boha o nic. Jen vstupujeme do moře Jeho Skutečnosti. Tehdy nám Bůh dává víc, než jsme si kdy mohli představit.

V modlitbě cítíme, že my nemáme nic a Bůh má všechno. V meditaci víme, že cokoliv má Bůh, my buď také máme nebo jednoho dne budeme mít. Cítíme, že cokoliv Bůh je, my také jsme, ačkoliv jsme ještě nevynesli svou božskost do popředí. Když se modlíme, žádáme Boha o to, co chceme. Ale když meditujeme, Bůh nám dává vše, co potřebujeme. Vidíme a cítíme, že je nám k dispozici celý vesmír. Nebe a země nepatří někomu jinému; jsou naší vlastní skutečností.

Jestliže si je Nejvyšší plně vědom všech našich potřeb, proč je dobré se modlit?

Získáte-li něco skrze modlitbu, jen to zvýší svou hodnotu ve vašem životě. Můžete říci světu: "Modlil jsem se. Proto jsem to získal." Dítě je hladové a řekne matce: "Mám hlad." Matka potom dítě nakrmí. Dítě pak může říci světu: "Podívej, takhle blízko mám ke své matce." Ano, matka by dítě nakrmila sama, ale skutečnost, že ono požádá a matka ho poslechne, mu dává radost. Znamená to, že je mu k dispozici. Kvůli svému vnitřnímu spojení a blízkosti s matkou ji dítě může požádat, aby mu pomohla.

Bůh vidí vše, ale pokud Jej o něco požádáme a On nám to dá, potom my získáme veškerou slávu. Ale přesto jsme od Něj v tu chvíli jako jednotlivci odděleni. Domníváme se, že Bůh je někde a my jsme někde jinde. Nikdy si nemyslíme, že je v našem nitru. Nezůstáváme ve svém nejvyšším vědomí, kde cítíme, že my a Bůh jsme jedním. Když cítíme, že jsme s Bohem jedním, potom nenastává otázka modlitby, neboť naše potřeby jsou Jeho potřebami.

Dokud cítíme, že jsme od Boha oddělení a musíme Jej žádat o to, co potřebujeme, máme z naší modlitby radost. Myslíme si: "Jen proto, že jsem se modlil, Bůh mi dal, co jsem chtěl, takže si zasloužím Jeho Soucit." On by to býval udělal bezpodmínečně, ale my bychom nezískali stejné uspokojení.

Když se v závodě někdo velmi usilovně snaží a uběhne celou vzdálenost, bude mít takovou radost, když mu dám trofej. Běžel s takovými obtížemi a s tolika problémy a cítí, že si trofej zaslouží. Přestože vy třeba závod nedokončíte, mohu dát trofej i vám, protože trofej je tady, ale vy nebudete uspokojeni, protože jste nic neudělali. Bůh může dát vše bezpodmínečně, ale vy nebudete šťastní, zatímco člověk, který se snaží a ukazuje svou schopnost, si skutečně zaslouží to, co dostane. Zde trofej představuje vyplnění naší modlitby. Když se někdo modlí a medituje a něco dostane, získá více uspokojení, než kdyby mu to Bůh dal bezpodmínečně.

Modlitba zintenzivňuje naši blízkost s Nejvyšším. Meditace zvyšuje naši jednotu s Nejvyšším. Pokud se před meditací několik vteřin modlíme, vytváříme si své blízké spojení s Nejvyšším. Poté, když začneme meditovat, vytváříme si svou skutečnou jednotu s Nejvyšším. Dokud si nejsme blízcí, jak se můžeme stát jedním? Nejprve musíme cítit, že jsme s Bohem blízcí přátelé; potom si můžeme uvědomit svou skutečnou jednotu s Bohem.

 

 

Bůh slyší

oduševnělé modlitby hledajícího

nejen s velkou připraveností,

ale také s okamžitou jednotou.

 

 

Můžeme si naší každodenní meditací zodpovědět své otázky?

Jakákoliv otázka, kterou máte, může být zodpovězena během vaší meditace nebo na jejím konci. Jdete-li hluboko dovnitř, musíte dostat odpověď. Ale když odpověď dostanete, snažte se prosím rozlišit, zda přichází z duše, ze srdce nebo z mysli. Přichází-li ze srdce nebo z duše, získáte pocit ulehčení, pocit míru. Po odpovědi nebude následovat žádná protikladná myšlenka. Ale pokud odpověď nepřichází ze srdce nebo z duše, mysl vyjde do popředí a popře to, co jste právě přijali.

 

 

Bůh zodpovídá mé modlitby,

jen když vidí,

že nezneužiji

Jeho Odpověď.

 

 

Co je nejdůležitější, aby si duchovní hledající pamatoval?

Duchovní hledající by měl mít vždy na mysli, že patří Bohu a že je pro Boha. Právě teď může být rozkvétajícím hledajícím, může být začátečníkem, a tak pro něj Bůh nemůže nebo nemusí vždy být živoucí skutečností. Někdy si bude hledající schopen Boha jen představit. Někdy i přes své vnější úsilí v sobě nemusí cítit Přítomnost Boha, a někdy může dokonce na existenci Boha zapomenout.

Musí však mít na mysli, že má Zdroj a tímto Zdrojem je Světlo, neomezené Světlo, nekonečné Světlo. V potěšeních nevědomosti si hověl po mnoho let. Musí však cítit, že jeho Zdrojem není nevědomost, jeho Zdrojem je Světlo a Blaženost. On existuje pro tento Zdroj a vynakládá vědomé úsilí, aby se ke svému Zdroji navrátil. Při návratu projevuje Blaženost Boha zde na zemi. Dokonce i nyní je do určité míry v nevědomosti, ale je vždy pro Život Boha a pro Světlo Boha. Dokáže-li si toto pamatovat, bude ve svém životě cítit neustálý pocit uspokojení. Ve svém vnějším životě bude cítit Světlo, více Světla, záplavu Světla, nekonečné Světlo.

 

Jak můžeme zvýšit svou potřebu Boha?

Je to velice snadné. Začněte zmenšováním svých osobních potřeb. Čím více dokážete snížit své osobní potřeby, tím dříve zvýšíte svou potřebu Boha. Máte-li deset tužeb, potom zmenšete toto číslo na devět nebo osm. Potom, po určité době, mějte jen sedm tužeb. Okamžitě uvidíte, že jen tím, že jste zmenšili své touhy, se vaše láska k Bohu a vaše potřeba Boha zvětšuje.

Na druhou stranu si někdy namlouváme, že my nepotřebujeme od světa nic, ale svět potřebuje nás. Tento pocit je stejně špatný. Pokusíme-li se naplnit potřeby světa, zjistíme, že je to prostě nemožné. Dnes má svět jednu potřebu, zítra bude mít jinou. Bude tu nekonečná řada potřeb.

Svět nás nepotřebuje a ani my nepotřebujeme svět jako takový, ale potřebujeme Nejvyššího uvnitř světa. Potřebujete Nejvyššího ve svém otci, ve své matce, ve svých příbuzných a v lidstvu. Ale pokud cítíte, že potřebujete lidské bytosti jako takové, pak je to prostě absurdní. Od lidstva nezískáte nic z toho, co potřebujete.

Abych se vrátil zpět k vaší otázce, vaše potřeba Boha se okamžitě zvýší, když se zmenší vaše potřeba naplnit vaše touhy. Pokaždé, když se dokážete zbavit nějaké touhy, uvidíte, že síla vaší lásky a vaše potřeba Boha vzroste.