Boží Přítomnost

Bůh se ve vás rodí v každém okamžiku – v tom, co říkáte, v tom, co děláte a v tom, čím se stáváte. Bůh do vás neustále vchází v nové podobě. S každou novou myšlenkou, s každým novým nápadem můžete cítit, že nový Bůh zasvitl, nový Bůh se zrodil. A co dělá? Vede vás od menšího poznání k většímu poznání. Při vašem narození se Bůh zrodil uvnitř vás. Nyní se Bůh ve vás rodí v každém okamžiku a činí vás lepšími, krásnějšími, moudřejšími a více naplňujícími. Vaše nejlepší kvality jsou kvality od Boha.

Za mými skrytými slzami

se Bůh připravuje

pro nové svítání.

Každý má v sobě Boha, ale ne každý je schopen Jej ve svém nitru vidět. Člověk může vidět Boha, jen pokud pro Něj pláče. Ti, kteří pláčí pro Boha a modlí se k Bohu, mohou Boha uskutečnit. Každý má hlad, ale ten, kdo má peníze, aby si koupil jídlo, může jíst. Podobně, každý má uvnitř sebe Boha, ale jen ten, kdo má vnitřní pláč, může Boha vidět.




Pláče-li celé tvé srdce

pro Boha,

potom celé Srdce Boha

přijde k tobě.

Proč cítím více božskosti v květině než v kusu dřeva? Není snad božskost ve všem?

Božskost je ve všem. Bůh se projevuje ve mně a skrze mě, ve vás a skrze vás, v každém a skrze každého, ve všem a skrze vše. Ale na některých věcech a jednotlivcích vidíme, že tato božskost je plněji projevena. To, co nazýváte temnotou, má v sobě nekonečně malé světlo. V této místnosti je světlo, ale může být okamžitě zvětšeno. Světlo je bez konce. Existuje zářící světlo, neomezené světlo, nekonečné světlo.
Ve vědomí květiny chtěl Bůh vytvořit určité množství krásy. Bůh necítil nezbytnost učinit tuto zeď nebo kus dřeva stejně krásné jako květinu. Ale to neznamená, že Bůh je ke dřevu nebo ke zdi nelaskavý. Ve hře může být král i otrok. Také tam mohou být obyčejní poddaní. Všechny tyto rozdílné role jsou nezbytné. Nemůžete mít hru, kde by byli jenom králové. Ne, abyste mohli mít dobrou hru, budete potřebovat krále, ministry, poddané a další.
Také v Božím stvoření je potřeba mnoho rozličných věcí. Jestliže Bůh chce, abyste obdivovali Jeho aspekt Krásy, potom před vás dá květinu nebo hvězdy anebo nejkrásnější dítě. Pokud chce, abyste obdivovali Jeho aspekt Síly, potom před vás Bůh okamžitě přivede slona nebo lva. Chce-li, abyste obdivovali Jeho Rozlehlost, okamžitě vám ukáže rozlehlou oblohu nebo moře. Na druhou stranu, chce-li Bůh, abyste obdivovali Jeho nepatrnou, nejmenší část, potom vás nechá myslet na atom. Takže záleží na Bohu, jaký svůj aspekt chce, abyste obdivovali. Bůh má všechny aspekty; má všechny atributy. Ale může se rozhodnout, že chce, abyste obdivovali jeden Jeho určitý aspekt více než ty ostatní.
Dnes může Bůh chtít, abyste obdivovali Jeho aspekt Krásy, zítra může chtít, abyste obdivovali Jeho aspekt Míru a pozítří může chtít, abyste obdivovali Jeho aspekt Síly. Bůh dá do vašeho vědomí jakýkoliv aspekt, který je určený pro váš obdiv.

Přítomnost Boha

v jeskyni mé mysli,

v pokoji mého srdce,

na ulici mého života

vidím, jasně vidím!

Proto cítím,

že dny mé realizace Boha

se rychle přibližují.

Ve svém hledání Boha jsem objevil, že je všude kolem mě a uvnitř mě. Jednota s Ním se stává velmi srozumitelná. Co mě však mate, je rozdělení. Jaký je smysl rozdělení?

Pokud vidíte a cítíte Boha kolem sebe a uvnitř sebe, jak potom můžete mít pocit rozdělení? V mém nitru je srdce; v mém nitru je duše. Je-li něco mimo mé tělo, potom mohu mít pocit oddělení. Ale nemohu oddělit mé srdce od mého těla nebo od sebe samého, protože mé tělo a mé srdce jsou nedílnou součástí sebe navzájem a mého života. Oddělím-li jedno od druhého, potom vůbec neexistuji. Cítíte-li skutečně v sobě Boha, pak zde nemůže být žádný pocit rozdělení.
Ve skutečnosti se děje to, že v tomto okamžiku žijete ve svém srdci a cítíte v sobě Boží Přítomnost, ale později jste ve fyzické mysli. V tu chvíli zpochybňujete svou vlastní existenci a také skutečnost, kterou jste právě zažili. Jakmile začnete zpochybňovat, vzniká pocit rozdělení. Tehdy cítíte, že něco ztrácíte, že jste od něčeho odděleni. Ale vy nic neztrácíte. Jakmile jste jednou něco získali, je to uvnitř vás. Avšak nevíte-li, jak to podle libosti využívat po celou dobu, potom máte pocit, že jste to ztratili.
Když se brzy ráno modlíte, v tu chvíli cítíte Boží Přítomnost v sobě i kolem sebe. Když potom vstoupíte do ruchu a shonu života, možná na existenci Boha zapomenete. V okamžiku, kdy zapomenete, cítíte pocit oddělení. Ale tento pocit oddělení není ve skutečnosti způsoben nepřítomností Boha uvnitř vás. Jeho Přítomnost tam je, ale vstoupí do vás nevědomost a zahalí vaše vědomí, které vám před několika hodinami brzy ráno pomohlo sjednotit se s Bohem a cítit s Ním neoddělitelnou jednotu.
To je důvod, proč se vnitřně snažíme zůstat v neustálé modlitbě nebo meditaci. Navenek je to nemožné. Musíme zůstat na zemi. Musíme jít do práce; musíme jít do školy; musíme dělat rozmanité činnosti. Ale v naší mysli, v našem srdci, můžeme dělat cokoliv. Navenek můžeme mluvit se svými přáteli a dělat vše, co je nezbytné v našem každodenním životě, ale uvnitř si můžeme udržovat živoucí Přítomnost Boha. Protože máme uvnitř sebe duši, cítíme, že jsme božští; protože máme uvnitř sebe aspirující srdce, cítíme, že jsme božští. Stejně tak, když jdeme ven a jsme se svými přáteli, musíme si pamatovat – ne z pýchy nebo domýšlivosti, ale z naprosté nezbytnosti – že patříme Božskému a jsme pro Božské.

Boží Soucit existuje

v každé vaší životní zkušenosti,

ať tomu věříte nebo ne.

Musíme cítit božskost nejen v nás samých, ale také v druhých, protože tímto způsobem můžeme cítit naši jednotu s Nejvyšším v lidstvu. Jeden způsob, jak cítit naši jednotu s ostatními, je cítit, že jsme vším. Ale potom si můžeme začít myslet, že jsme lepší než druzí, a to jen zničí náš úmysl. Pokud cítíme, že jen my jsme božští, že jen my vlastníme božskost, zatímco ostatní vlastní nebožské síly, potom okamžitě narazíme. Ale cítíme-li, že patříme Zdroji, pak se budeme snažit vidět Božské také v ostatních. Cítíme-li, že jsme božští, a dokážeme-li vidět Božské i v druhých, když s nimi mluvíme, potom se naše božskost a jejich božskost nebudou přít nebo narážet. Když cítíme, že jsme božští, je to naprostá pravda. Ale zároveň musíme cítit, že druzí jsou také božští.
Náš problém je, že to po většinu času necítíme. Když se doma modlíme, vidíme a cítíme Boha jako svého. Ale ve chvíli, kdy vyjdeme ze svého domu a podíváme se na druhé, nesnažíme se v nich vidět Boha. Co se v nich snažíme vidět je nedokonalost – něco jiného, než vidíme v sobě. Po meditaci vyjdeme z našeho srdce a vstoupíme do mysli nebo do vitálna. Potom se snažíme oddělovat sami sebe od ostatních a vidíme druhé jako nebožské. Ale když vyjdeme do světa, dokážeme-li tehdy vzít s sebou božskost, kterou jsme viděli a cítili během své meditace doma, a snažíme se vidět stejnou božskost i v ostatních, potom žádné oddělení nepocítíme. A vidíme-li v ostatních to samé, co cítíme ve svém nitru, pak nemůžeme Boží Přítomnost nikdy postrádat. Nikdy neztratíme svůj pocit jednoty s Bohem.



Pokaždé, když se oduševněle modlím

a medituji se sebedáváním,

vidím svého Pána Nejvyššího, jak rozkvétá

krásně a zářivě

v mém srdci.


Jaká je příčina tohoto oddělení mezi člověkem a Bohem?

Příčinou tohoto oddělení je nevědomost. Máme pocit, že „já“ a „mé“ nám dá skutečnou radost. Je to jako dítě. Je-li velmi energické, dynamické nebo agresivní, cítí uspokojení, jen když někoho postrkuje nebo něco rozbíjí. To je jeho uspokojení; to je jeho mír. Ale dospělý získává radost pouze tím, že zůstává klidný, tichý a ničím nerušený. Naneštěstí člověk cítí, že bude š`astný, pokud si zachová svou individualitu a osobnost. Ale mýlí se. Jen tehdy, vstoupíme-li do univerzálnosti, můžeme být š`astní. Individualita a osobnost získají uspokojení jen z univerzálnosti. Když drobná kapka vstoupí do oceánu a ztratí svou individualitu a osobnost, stává se tím, čím je nekonečný oceán. Ale před tím, bojuje-li za svou vlastní individuální exis-tenci, co dokáže jako pouhá drobná kapka udělat? Takže je to nevědomost kapky, která jí říká, že bude uspokojena, pokud zůstane oddělena, což je však absurdní.

Můj Pane, existuje nějaká chvíle,

kdy mě nemiluješ?

„Ano, Mé dítě, existuje.“

Kdy, můj Pane, kdy?

„Když si myslíš, že nejsi

rozkvétajícím Bohem.“


A co skutečnost, že všichni žijeme ve vlastních domovech a máme rozdílné úkoly a další věci? Není oddělení právě zde?

Ano, ale toto není individualita; je to jen nezbytnost, která přichází, protože každý máme vlastní úkoly. Rukou píši, ústy jím, očima se dívám. Ačkoliv dělají rozdílné věci, jsou to všechno části mého těla. Také každý jednotlivec bude dělat to, co má, ale ne s pocitem ega. Bude to dělat s pocitem jednoty. Bůh mi dal schopnost dělat určitou věc. Vám dal schopnost dělat něco jiného. Spojme naše schopnosti. Nebudu tvrdit, že moje schopnost je lepší než vaše, a vy nebudete tvrdit, že vaše schopnost je tou jedinou, kterou stojí za to mít. Potíž se světem je, že se každý cítí být mnohem důležitější než kdokoliv jiný. Problém začíná, když vy si necháte své schopnosti, já si nechám své a navzájem je nespojíme.